Alžběta Vintrová: Baví mě, jak se svět mění podle jazyka

Alžběta Vintrová vám pomůže zlepšit češtinu. Ať už jako korektorka, nebo pravopisná apoštolka pro vaše vlastní psaní, třeba v podnikání. A spoluprací s ní, nebo možná i jen po přečtení či zhlédnutí videorozhovoru si řeknete, že ta čeština není zase tak nepřívětivá. Alžběta ji zkrátka ukazuje jinak – hravě, s vtipem, ale zároveň i s vášní.

Mnoho lidí má z češtiny husí kůži. Setkáváš se s tím, že na tebe lidi reagují s nějakým respektem nebo trochu bojácně?

Musím říct, že se s tím setkávám častěji, než by mi bylo milé. Když jsem začala dělat korektury, tak mi i kamarádi, se kterými jsem se znala desítky let, najednou psali nejdřív na tři věty omluvu, že tam určitě mají chybu, a až potom jednou větou napsali, co chtěli. Bylo mi líto, že jsem se najednou pro ně stala účou v tlustých brýlích, protože k tomu tak vůbec nepřistupuji. 

Myslím si, že dokud vám slouží, jak píšete, tak si prostě můžete psát, jak chcete. Až ve chvíli, kdy zjistíte, že tam máte problém, tak má smysl hledat nějakého pomocníka.

A naopak, snaží se tě lidé často nachytat? Kontroluješ se ve své vlastní komunikaci, abys neudělala žádnou pravopisnou chybu?

Tohle je pro mě těžké, protože jsem také jenom člověk, a když si po sobě vlastní texty přečtu, tak v nich chyby většinou nezůstanou. Občas se mi ale stane, že napíšu něco rychle a při stisku tlačítka odeslat už vidím, že mi tam něco ulítlo.

Korektorce lidé míň prominou. Jeden čas mě dokonce paralyzovalo, že někde udělám chybu a bude to hrozná ostuda. Pak jsem to překonala.

Proč mají lidé s češtinou problém?

Přišla jsem na to, že to, jak se čeština učí ve školách, je pro spoustu lidí nestravitelné. Jednak je to v hrozně velkých porcích, jednak je to ve chvíli, kdy to ty děti prostě nezajímá. Jim to je v tu chvíli jedno. Přiznejme si, že děti raději čtou komiksy než F. L. Věka a tam nemají prostor zkoumat složité větné konstrukce. Často až v dospělosti přijdou na to, že tu češtinu odflákli, že jim to najednou chybí. Dělají chyby, ale nevědí, jak to překonat a jak se k tomu vrátit.

Když si už dospělý řekne, že je hrozný v češtině, a chce s tím něco udělat. Co bys mu doporučila jako první krok?

Když chcete postupně začít zlepšovat svoje texty, je nejlepší začít je po sobě alespoň číst. Protože když člověk píše rychle, obzvlášť na klávesnici, tak mu snadno vzniknou chyby. Takže to první je určitě přečíst si to po sobě a zamyslet se, jestli jste tou větou opravdu řekli, co jste chtěli.

Pravopisné jednohubky

Co se ti osvědčilo v komunikaci směrem k lidem, když s nimi promlouváš o češtině?

Hodně se mi osvědčují vtipy a nadhled. Používám je ve svých pravopisných jednohubkách. Ty vznikly jako takové malé kousíčky češtiny, když jsem začala působit na Facebooku. Chtěla jsem prostě tu češtinu zpřístupnit lidem nějakou hravou formou, aby přestali dělat ty hloupé chyby, které mi rvou oči. 

Pamatuji si, že první jednohubka byla rozdíl mezi díky a kvůli. Protože mě přivádí k nepříčetnosti věty, že díky povodním zemřeli lidé. Takové děkování všem katastrofám, které je bohužel nejen mezi lidmi, ale třeba i v médiích časté. Takže to byla první jednohubka. Lidé na to začali dobře reagovat, protože se snažím k tomu dávat vtipné příklady, odlehčit to, a navíc je to porce, kterou každý vstřebá.

Jak ještě jinak jde zpřístupňovat češtinu lidem tak, aby je to bavilo?

Myslím, že na to je potřeba, aby člověk měl nějakou motivaci a potom si našel cestu, která mu sedí. Učebnice pro dospělé Čechy neexistují, takže dohnat to nějakým klasickým způsobem, jako se třeba učíme cizí jazyky, není úplně možné. Popravdě řečeno nevím, asi na to budu muset vymyslet nějaký další komplexní kurz. (smích)

Když zůstaneme u té motivace, proč by se na češtinu měli zaměřit lidé, kteří podnikají?

Já si myslím, že pravopisně čisté texty nezmění svět k lepšímu, ale zlepší vaši důvěryhodnost u cílové skupiny. Pokud třeba koučka, která se ohání svými výcviky a má hodinovou sazbu několik tisíc, má v každé druhé větě chybu, jak to může působit? Pokud nedůvěru vzbuzuje člověk, který přijde na pracovní schůzku v roztrhaném oblečení nebo špinavý, tak stejně tak působí texty plné chyb.

Kde je hranice mezi autenticitou a kultivovaností písemného projevu?

Tohle je moje oblíbené téma, protože se mi zdá, že spousta lidí píše jako hotentot a potom řekne, že to je jejich autentický projev a že je tak dokonce mají zákazníci rádi. Já si ale myslím, že je docela jasný rozdíl mezi tím, když používáte jazyk ne úplně standardně s nějakým záměrem, a mezi tím, když jazyk neumíte, a proto vám tam padají chyby. 

Když je třeba člověk z Ostravy a záměrně, důsledně a cíleně zkracuje samohlásky, tak to může být projev autenticity. Stejně jako když používá vulgarismy, protože tak prostě mluví a jeho cílová skupina to vyžaduje. Ale když někomu vypadávají písmenka a netrefuje s, z nebo nebo já nevím co, tak to není autenticita. To je normální buranství a neschopnost vyjádřit se mateřským jazykem.

Navíc mnohdy takto „autenticky“ můžeš sdělit naprosto jinou zprávu, než sis původně myslela. Je to tak?

Ano, když se mě někdo zeptá, jak se něco píše, tak se ho ptám, co chce říct. Protože až ve chvíli, kdy víme, co chceme říct nebo sdělit, tak se až můžeme ptát, jak se to píše. Hezky vidět je to u čárek, což je teď mé oblíbené téma. 

Jistě, jsou oblasti, kde není prostor si s nimi hrát a je jednoznačné místo, kde musí nebo nemusí být. Ale pak jsou místa, kde čárkou, kterou do věty dáte nebo nedáte, změníte její význam. Někdy trošku a někdy třeba i hodně. Profláklým příkladem je věta: „Pojďme jíst děti“. S čárkou ty děti oslovujete a bez čárky je porcujete.

Pište správně čárky

Čárky jsou tvé velké téma, protože je o nich tvůj nový online kurz. Proč, kromě té srozumitelnosti, sis z češtiny vybrala právě čárky?

Za ty roky, co se věnuji korekturám a pravopisné osvětě, tak mi prakticky denně chodí otázky, kde se mě lidé ptají, jak mají něco napsat. A dost často jsou to právě otázky na čárky. Málokdy se někdo zeptá, kde se píše měkké tvrdé i/y, protože to jsou věci, které si umíme celkem snadno dohledat. Buď v Pravidlech českého pravopisu, nebo na internetové jazykové příručce, nebo jenom prostě googlením, které sice není úplně stoprocentně spolehlivé, ale pro takové ty základní věci nám dokáže dát docela rychle často i správnou odpověď.

Ale čárky nevygooglíte, protože každá věta je jiná, a každá věta tím pádem potřebuje vlastní řešení. Takže můžete googlit, jestli se píše čárka před a nebo před nebo, ale dostanete se jenom na nějakou omezenou škálu příkladů, která ne vždycky vyřeší to, co potřebujete.

Máš tedy na čárky nějaký tahák? Dá se to sesumírovat do jednoduchých pravidel? A kolik by jich muselo být, aby fungovaly na všechny typy sdělení?

Myslím si, že v čárkách i v pravopise, stejně jako ve všem ostatním, funguje Paretovo pravidlo, takže jsem se snažila vybrat takových těch 20 procent pravidel, které ošetří 80 procent případů. Jedině tak je šance, že si je lidi osvojí a budou aplikovat.

Jak si pravidla zvnitřnit tak, aby se člověku vybavila ve chvíli, kdy píše? 

Já myslím, že to je potřeba jenom procvičovat a nemyslím tím jenom prostá drilovací cvičení, kdy budete dopisovat čárky do vět nebo psát diktáty, jako jsme to zažili ve školách. Jde k tomu přistoupit i hravě, kolem nás každý den je spousta skvělého tréninkového materiálu. Myslím si, že třeba příspěvky na sociálních sítích jsou na to úplně ideální. Zvlášť u lidí, kteří nadměrně projevují svoji autenticitu. (smích)

Já doporučuji i účastníkům v kurzu, aby se dívali na texty kolem sebe. Přemýšleli o tom, jestli jsou tam čárky dobře, postupně podle jednotlivých typů. Tak se to dá uhlídat a v případě, že pročtu těch textů už hodně, tak i zautomatizovat. 

Co jiná interpunkční znaménka? Jak jsou důležitá v češtině? A jak jsou často využívaná? 

Já si myslím, že v češtině používáme interpunkční znaménka dostatečně. Někdy až moc. Třeba trojtečka je s oblibou nadužívané interpunkční znaménko, které někteří lidé cpou nakonec každé věty. Pak to působí, jako by ten člověk vlastně nevěděl, co chtěl říct. Že žádnou větu nedořekl. 

A pak například uvozovky taky často používáme nadbytečně. I když se mi zdá, že od té doby, co máme všude k dispozici dostatek smajlíků, tak těch uvozovek trochu ubylo a místo nich krášlíme ty texty jinak.

Máte rádi češtinu?

Máš zkušenost s korekturami a také s překlady z angličtiny, francouzštiny. Jsou jazyky obecně tvojí vášní?

Jazyky jsou určitě moje vášeň. Mě baví, jak se svět mění podle jazyku, který máš na mysli. Třeba že Eskymáci mají čtyřicet slov pro sníh, protože jsou jím obklopeni v různých formách. My jsme rádi, když nasněží. Francouzi mají 365 sýrů, my máme sýr. (smích) Češi zase mají různá piva. 

Byl třeba zajímavý pokus se škálou barev od modré po zelenou. V různých jazycích se to přepne třeba na zelenou jinde. Když tu škálu dali Angličanům a Francouzům, tak měli to místo, kde začínala zelená, jinde, protože ten svůj svět skrz jazyk, pojmenování vnímají jinak. 

A kdybys měla teď kopat jenom za češtinu, tak proč je nejlepší? Proč bychom ji měli možná trošku vzít na milost?

A je čeština nejlepší? Já nevím. Čeština není nejlepší. Čeština je hrozně těžká a záludná a plná výjimek… Akorát že to jsou všechny jazyky, když je poznáte dost do hloubky. Každý jazyk má věci, kde se jakoby hrabeme v detailech, které možná nejsou nutné pro přežití, ale tam vzniká ta krása. 

Já třeba, i když umím docela dobře francouzsky, anglicky, tak v těch jazycích ještě nejsem schopná vidět krásné hříčky a takové ty dvojsmysly, se kterými si rád hraje třeba Jaroslav Dušek. Jeho nebezpečí a nebe-s-péčí nebo nemoc a ne-moc. Takové legrácky třeba v jiných jazycích, možná jen zatím, nevidím.

Může za to škola, že nám náš jazyk zprotivila? Jaké to bylo pro tebe, měla jsi češtinu oblíbenou?

Já jsem češtinu měla ráda. Chtěla jsem být novinářka. Ten plán mi ale rozmluvila naše třídní na střední a já jsem potom šla studovat češtinu s tím, že teda asi budu učit. A až oklikou jsem se k tomu psaní a textům obecně zase vrátila, takže jsem teď vlastně spokojená, že se mi splnilo, co jsem od malička chtěla.

Služby Alžběty najdete na webu www.alzbetavintrova.cz, který vás navede i na její Pravopisné jednohubky.