Hana Mikešová: Pomáhám děti s rodiči znovu propojit a najít ztracenou důvěru

Hana Mikešová vnáší pohodu a harmonii do rodin. Pomáhá srovnávat vztahy k sobě i druhým. Jako lektorka a terapeutka pracuje s malými dětmi, teanagery i rodiči. A ženám vzkazuje: Můžete mít vše, své podnikání, šťastné děti i příjemný domov. Stačí mít o své děti opravdový zájem a podpořit je.  

Hani, vy se věnujete i malým dětem, ale dnes bych se zaměřila na vaši práci s teenagery, tedy ve věku zhruba od dvanácti let. Jaké problémy s nimi nejčastěji řešíte?

Často řeším různé úzkostné stavy, deprese, anorexie i neúctu od rodičů směrem k dětem. Zároveň jsou tématem školní problémy nebo situace v rodině – třeba rozvod. V těchto chvílích jsou totiž děti trochu stranou a ztrácí se v tom, co se děje. Nebo se dospělým zdá, že děti řeší drobnosti, ale vůbec si neuvědomují, že i odstěhování kamarádů mohou brát jako velkou ztrátu, že to je zkrátka jejich život.

Kdo se na vás obrací a v jakých situacích?

Rodiče se na mě obrací ve chvíli, kdy si nevědí se svým dítětem rady. Jde ale o moment, když si toho všimnou, což už většinou představuje u dítěte nějaké zdravotní problémy. Často za mnou přijdou až tehdy, když zjistí, že jejich dítě nejí nebo najednou nechce chodit do školy, každý den zvrací apod. To znamená, že rodiče nechávají tyhle věci zajít zbytečně daleko. 

Čím je období puberty tak specifické? Že právě v něm dochází k nedorozuměním, konfliktům, třeba i uzavření toho dítěte vůči okolnímu světu.

Do zhruba třetí třídy jsme roztomilí, a všichni se k nám chovají hezky. Jenže pak přijde čtvrtá, pátá třída, a děti najednou přestávají být malé, měly by podle nás začít fungovat jinak… A to znamená, že z . A přestávají si věřit. 

Přechodem na druhý stupeň školy vůči sobě začnou být děti trochu tvrdší a navíc přestávají poslouchat rodiče, nechtějí se od nich nechat vést, uzavřou se vůči nim. To nastává většinou v momentě, kdy se dítě snaží rodičům něco říct, ale ti jej neberou vážně. Tím rodič u dítěte ztrácí důvěru. Příště už se jim dítě nesvěří vůbec.

A v ten moment nastupuji já a snažím se o znovupropojení dítěte a rodiče a nalezení jejich vzájemné důvěry. 

Dá se s tím z pozice rodiče dělat něco už předem, připravit se na takovou situaci?

Určitě dá. Mluvím z vlastní zkušenosti, protože jsem matkou tří dcer a u té nejstarší jsme měly problémy a svůj vztah jsme obnovovaly až v její dospělosti. U dalších dvou dcer jsem to už nedovolila a průběžně je vedla tak, aby tam ta nedůvěra mezi námi nevznikla.

Dokážete říct obecně, co jste dělala jinak u mladších dvou dcer?

Naslouchala jsem jim, brala jsem je vážně, a nikdy jsem neřekla, že jsou na něco moc malé. Ale naopak jsem se jich ptala na jejich názory. 

Možná to bylo i proto, že jsem prošla v době, kdy jim bylo devět a šest let, nějakými nemocemi a začala se zabývat kineziologií. Když se jim rozjely různé úzkosti a strachy, uvědomila jsem si, že ty děti potřebují úplně stejnou pomoc, jakou potřebuji já. A tím pádem jsem je v tomto věku uchopila úplně a začala čistit, co jsem jim do té doby způsobila. 

Jestli tomu rozumím správně, tak ten zakopaný pes nebývá mnohdy jen v tom samotném vztahu, který žijeme, a který je mnohdy problematický, ale narážíme na to hledání příčin i v minulosti. Ať už těch, kterých jsme si vědomi anebo nejsme. Jak s tímto pracujete?

Žijeme život a v životě nám chodí lekce, kdy se nám ne vždy všechno daří, někdy máme dobrou náladu, někdy zase špatnou. Někdy se nám chce s dětmi mluvit, někdy ne. Ale neuvědomujeme si, některé pro nás maličkosti způsobí velkou bolest u dítěte.

Když to pak s nimi procházím při terapiích, tak se dostáváme třeba do jejich věku tří let, první školky, prvního odloučení a tam jim pomáhám zpracovat jejich zážitky, malá či velká traumata, něco, co se postupně nabaluje dál a dál. 

Jděte dětem vstříc

Máte jako koučka a terapeutka výhodu v tom, že jsou k vám děti, teenageři, otevřenější než k svým vlastním rodičům?

První sezení jsou vždy o tom, aby mi začali důvěřovat a chtěli ke mně chodit. A v tu chvíli je to tak, že si s nimi povídám o tom, co je baví, jaké mají zájmy a koníčky. Když se zeptám, co mají ve sluchátkách a náhodou se trefím i do interpreta, tak jsou překvapeni, a často říkají, že jejich mamka ani netuší, kdo to je.

Rodiče nechávají děti v tomto věku samostatně být, ale i když to není znát, tak děti po komunikaci vnitřně touží. Rodiče sice namítají, že se nechtějí bavit a raději odejdou do pokojíčku, ale sama vím, že je třeba jim jít vstříc.

Moje nejmladší dcera je sova, chodí spát později a nejraději diskutuje večer. Ale já to mám přesně naopak, i přesto jsem schopná si s ní v jedenáct večer udělat čaj, sednout si a rozebírat to, co ona rozebírat v danou chvíli chce. A to většina rodičů neudělá, protože chce, aby se s nimi děti bavily, když budou chtít dospělí. 

Existuje nějaký první krok, který by mohli rodiče udělat, aby se vydali směrem ke zlepšení jejich vztahu k dětem?

V první chvíli bych doporučila dítě jen pozorovat a zjistit, jak vlastně přirozeným způsobem žije. Co ho zajímá, co sleduje, a postupně se o tom s ním začít bavit. Můžou to být klidně počítače nebo naopak nějaké líčení, youtubeři apod. Jen přes jejich zájmy jsou nás ochotni k sobě pustit. Nebudou se s námi bavit o tom, co zajímá nás.

A druhý krok je najít si na ně čas tehdy, když oni budou chtít. Do třetice pak doporučuji vytáhnout je čas od času z jejich prostoru, někam ven a věnovat se jim samostatně, při více dětech i zvlášť.

Tak to dělám i se svými dcerami. Třeba řeknu, že jdu na zmrzlinu a zeptám se, kdo jde se mnou? Ze začátku jim to vadilo, postupně se to naučily. Vždycky jsem jim totiž vysvětlovala, že jsem tam v danou chvíli jen pro tu jednu, protože i ta konverzace je jiná. Je to stejné, jako když se sejdete s jednou kamarádkou nebo se třemi. Sejdete se s jednou, popovídáte si více do hloubky. Sejdete se se třemi, jo super, je velká legrace, ale nesdělíte si tolik. 

Začátek tedy máme, navázat komunikaci a zájem o dítě. Co dál? Jak pracovat na zlepšení vztahu dlouhodobě? Je třeba obrátit se i na odborníka, nebo je většina rodičů schopných zvládnout to sama doma?

Věřím tomu, že většina rodičů je schopna to zvládnout sama doma. Jsou ale situace, jako třeba šikana nebo anorexie, kdy si dítě přestává věřit kvůli tomu, co prožívá ve škole nebo v kolektivu. V tu chvíli je vhodné vyhledat někoho, kdo jim s tím pomůže. 

(Sebe)vědomá dívka

Často s teenagery pracujete právě na sebevědomí a na tom, aby se naučili pracovat sami se sebou, ovládat svou mysl. Jak na to?

Sebevědomí vlastně znamená, že si člověk věří, umí se rozhodovat a stojí si za tím, co vymyslí, za svými vizemi. Má nějakou sebehodnotu neboli ví, kým je, a umí ustát, co chce. Zároveň je to o hranicích, že nedovolí druhým, aby mu je narušovali a aby mu vstupovali do jeho prostoru, nenechají se ovládat. 

Jak vypadá holka, která nemá hranice a nemá sebehodnotu? Zcela upřímně, půjde a vyspí se s nějakým klukem jen proto, že on chce. Ve chvíli, kdy si budu věřit, tak pokud se mi někdo nebude líbit, tak přece s ním nebudu chodit. Nebudu ve vztahu, který mi nevyhovuje. Spousta holek takhle chodí s klukama a zůstává s nimi, protože nechtějí být samy. Takže proto se hodně věnuju i jim. 

Jaký je postup na to, aby dívky objevily sílu a schopnosti samy v sobě?

Pracuji s jejich podvědomím a propojuji mysl, duši, tělo. Ve chvíli kdy každá oblast – ego, srdce, duše – chce něco jiného, tak se to projeví na různých zdravotních nebo psychických problémech. Proto pracuji s celou trojicí a snažím se o její soulad.

Je to práce s podvědomím, využívám vizualizace, koučink, práci s energiemi a další metody. U menších dětí jdeme přes pohádku, u větších dětí jdeme jakoby do kina a promítáme tam film o jejich dětství. A co tam bylo špatně, tak to čistíme, měníme, a jdeme pak zpátky do přítomnosti, případně se podíváme ještě do budoucnosti, kde kotvíme hezké pocity. 

Tímto způsobem se mohou během půl hodiny změnit z člověka, který si vůbec nevěří a psychicky je na dně, na člověka, který si uvědomuje, že je důležitý a že se má rád. Druhá věc je, co se stane, když ode mě přijde do klasického prostředí doma. Pokud se nezmění, tak v tu chvíli to samozřejmě dítě neudrží. Proto pracuji s celými rodinami, a zaměřujeme se na pohodu a harmonii doma. 

Situace, kterou teď všichni zažíváme v souvislosti s koronavirem – děti doma na online výuce, omezený kontakt s vrstevníky nebo i s rodinou. Vnímáte, že se to promítá do vztahů v rodinách?

Ano, teenageři se začali zavírat v pokojíčcích. Z lidí, kteří byli dopoledne ve škole, odpoledne šli na kroužky, měli pohyb, měli sport, partu lidí kolem sebe jsou lidé zavření dlouhodobě doma. Začínají se rozjíždět deprese, úzkosti. Ale právě v této chvíli je vhodné, když je rodiče umí vrátit ke koníčkům a podpořit. Na to je potřeba děti znát. Na to je potřeba vědět, co konkrétně dítěti nabídnout.

Já přijdu za dcerou do pokojíčku a řeknu: Hele, už jsi dlouho nenamalovala obraz. Mohla bys něco namalovat. Dvakrát mi řekne ne a třetí den začne. (smích) Další postřeh je, že jak zůstaly hodně doma, tak se celkově zpomalily. A tím pádem vím, že je pro ně náročné, když jdou zpět do školy a píší jednu písemku za druhou. Jsou zkrátka unavené.

Vztah matek a dcer 

Vy máte zkušenost hlavně s dcerami. Dokázala byste říct, jestli je rozdíl mezi ženou a mužem ve smyslu pohlaví dítěte? Reagují děti ve vztazích jinak s mámou a tátou? Řeší nastalé problémy jinak?

U mých klientů je to tak půl na půl. Jak dívky, tak kluci řeší podobné věci. I kluci jsou anorektiční, i holky mají problémy se šikanou apod. A co se týká výchovy, tak malinko víc řeší situace maminky než tátové. I já si myslím, že matka je žena a že právě žena umí do rodiny lépe vnášet harmonii. Neznamená to však, že ženy nemají pracovat, že se nemají aktivně rozvíjet.

Jsou rozdíly ve vztahu matka-syn, matka-dcera? A naopak v případě otce?

Samozřejmě jsou. Všichni víme, že matka-dcera jede linie, jede sebehodnota. V jejich vztahu se často řeší nedůvěra. Matky podceňují dcery, na druhou stranu mají pocity viny, že něco zkazily. Jenže kde je pocit viny, nemůže se dítě přirozeně rozvíjet.

Matky by se celkově měly naučit otevřít srdce a žít v lásce a tu předávat dál svým dcerám. Pokud je matka uzavřená, nekomunikativní, vyčítá pořád něco, tak jak má vychovat dítě, které bude otevřené a které si bude věřit? 

Jakým způsobem se mohou učit v kontaktu s vámi?

Připravuji minikurz, který mám zaměřený právě na vztah matek a dcer. Budou společně dělat úkoly, a hledat tak cestu k sobě. Jde o to, aby matka dceru trochu poznala a naopak. Dobrou metodou je také odpuštění matce nebo otci. Někdy sice trvá, než to dítě dovolí, a říká mi, ať na to zapomenu, že mamce nikdy neodpustí. Postupně je nádherné, když řeknou, že bychom to mohli zkusit, že už se na mamku nechtějí zlobit.

Kurzy i služby terapeutky a koučky Hany Mikešové najdete na webu www.hanamikesova.cz.