Eva Weberová pracuje převážně s lídry ve svých oborech, které vede k naplnění profesních cílů i osobní vize. Leadership přitom nevnímá jako nadřízené postavení v pracovní hierarchii, ale spíše jako přirozené vůdcovství, které je součástí každodenního života. A tudíž prolínající se i různými rolemi, které zastáváme. Jak mezi nimi najít rovnováhu? Kdy nám s tím může pomoci kouč? A co můžeme dělat pro to, abychom dobíjeli své baterky? I na to odpovídá manažerka, koučka a lektorka v rozhovoru.
Evo, kdo je to podle tebe lídr?
Podle mě je lídr každý člověk, který má svoji vizi. Dokáže si za ní jít a dokáže také pro ni nadchnout lidi ve svém okolí. A mnohdy to není ani o tom, že by něco uměl do detailů, něčím vyčníval.
Je to také člověk, který považuje ostatní za partnery, který jedná s lidmi s pokorou. V jednotlivých rolích to může být člověk, který pracuje s lidmi ve svém zaměstnání, nebo vede v zájmovém klubu nějaký tým lidí nebo z mého pohledu to může být i máma nebo táta, který má svou rodinu a vychovává děti.
Může být lídrem i podnikatelka, která je sama sobě šéfem?
Určitě ano, protože podnikatelka musí spolupracovat i s ostatními lidmi, aby se dál posouvala, ať už v byznysu nebo osobně jako člověk. Vždy je to o souběhu několika různých rolí, které zastáváme – nikdo není jen podnikatelka, manažerka nebo máma.
Nakolik se ty jednotlivé role prolínají?
Podle mě se osobní život nedá úplně oddělit od toho pracovního. Například když nás něco naštve nebo se nepovede doma, tak byť si můžeme velmi racionálně říkat, že si nenosíme problémy z domova do práce, tak někde v podvědomí to máme. A v práci se z toho třeba potřebujeme vypovídat nebo jsme kvůli tomu méně koncentrovaní nebo efektivní.
Prolíná se to směrem z domova do práce, ale také naopak. Stejně jako v předchozím případě si můžeme říkat, že si nebudeme nosit práci domů, ale mnohdy to nedokážeme přesně oddělit. A zajímavé je, že je tomu tak u těch nepříjemných záležitostí, ale zároveň i u těch příjemných.
A je to dobře nebo špatně? Často se hovoří o rovnováze mezi prací a osobním životem, ale v momentě, kdy to není oddělitelné, jak s tím nakládat?
Důležité je si uvědomit, že tam není žádná pevná hranice. Když se starám o domácnost nebo uvařím večeři, můžu to oprávněně považovat také za práci. A naopak když jsem třeba v zaměstnání, tak je to pro mě také osobní, mám tam vybudované nějaké vztahy, realizuji se a rozvíjím v práci osobnostně apod.
Takže já to beru tak, že v podstatě work-life balance je takový terminus technicus, ale je dobré si uvědomit, že se obě oblasti prolínají a všechno se vším souvisí.
Foto: Eva Weberová
Jak vést tým i domácnost
Ty působíš také jako manažerka v logistické firmě, kde vedeš 25 lidí. S čím se v této své pozici potýkáš?
Máme za sebou už rok pandemie, který byl v logistice velkou výzvou, ale v mém pracovním týmu jsme jej zvládli velmi dobře. Z té profesní stránky bylo třeba se vyrovnávat se situacemi, kdy se ze dne na den měnily instrukce a možnosti, a zároveň podporovat kolegy, aby se to na nich co nejméně odrazilo a abychom byli takovou co nejklidnější lodí, která z toho nakonec vzejde vítězně.
Zmiňuješ kolegy, tvůj tým, ale co ty jako lídryně? Jak jsi pracovala sama se sebou?
Já si musela uvědomit co pro mě znamená projít touto situací se vztyčenou hlavou. To znamená určit si, co je to nejdůležitější v mé pracovní roli a v mé osobní roli mámy dvou malých dětí. Osvědčilo se mi nastavit i doma řád, abychom věděli, kdo je kde, kdo má jakou povinnost a jak vše můžeme mezi sebou vyladit.
Takové sama sobě koučem… Je tohle i způsob jakým pracuješ se svými klienty?
Když pracuji s klienty, tak se bavíme o jejich životě. Kým jsou, kým chtějí být, jak se chtějí mít. Na konci takového úvodního rozhovoru si určí tři základní body, mezníky nebo pilíře svého života, na které se chtějí během koučinku zaměřit. Dávají mi v ten moment důvěru, že je s jejich úsilím a mojí strukturou dovedu, kam si přejí.
Jak to probíhá dál? Může být koučink i o jednom sezení nebo je to vždy dlouhodobá záležitost?
Největší výsledky vidím z dlouhodobější spolupráce. Po úvodním vytyčení cílů představuji, jaká je struktura koučování – jak se dostat tam, kam klient chce. Na dalších sezeních na tom pracujeme krok po kroku. Vždycky si řekneme, co daný krok obnáší a přenášíme to z té teoretické roviny do praktické – co konkrétně je třeba udělat.
Podstatu koučinku vnímám ve vytvoření natolik důvěrného prostředí, aby mohl klient přemýšlet nad mými otázkami, přicházel s nápady, naplánoval si jejich zavedení do praxe a nakonec je i dotáhl. Z každého sezení přesně ví, co je potřeba udělat, aby se posunul dál.
Co je tedy výsledkem koučování?
Výsledkem koučování je, že člověk dojde do bodu, který si vytyčil. To může ale vypadat i tak, že zjistí, že co na začátku chtěl, tak pro něj není vlastně důležité nebo zjistil, že to obnáší úplně jiné věci, než si představoval. Dostal se třeba do půlky, ale naučil se mnoho jiných věcí, které jsou pro něj užitečnější, než kdyby došel do původního cíle. A to je na tom to hezké. Dochází k posunu v myšlení.
Benefity koučinku
Foto: Eva Weberová
Je koučovatelný každý člověk?
Nejdůležitější je, aby člověk chtěl a měl otevřenou mysl. Pokud je ve svém životě naprosto spokojený, tak mu můžu jenom poblahopřát.
A co naopak, když člověk není spokojený, ale nedokáže přesně identifikovat s čím. Je dobré obrátit se v tomto případě na kouče?
Já pracuji hlavně směrem dopředu, to znamená, že v takové situaci stačí, aby klient věděl, že chce něco jinak a hodlá pro to také něco udělat. To je pak vlastně ta ideální chvíle mít k ruce někoho, kdo dokáže klást ty správné otázky a reflektovat myšlenky.
Ten cíl koučování nemusí být ryze měřitelný výsledek, třeba ve formě výdělku, ale může jít o rovnováhu mezi pracovním a rodinným životem nebo způsob, jak dobíjet baterky. Je to tak?
Ano, je to vždy hodně individuální. Člověk se může ocitnout v situaci, kdy má skvělé výsledky v práci, šéf ho chválí, lidé ho mají rádi, ale on sám se cítí úplně vyšťavený. Potřebuje získat zpět energii nebo dát věcem, které dělá, nějaký smysl.
Jak v takové situaci postupujete?
Když zůstanu u toho dobíjení baterek, tak to vychází z uvědomění, co pro člověka vůbec znamená mít dobité baterky – mít tu vizi, kterou chce naplnit. Mluví o tom, co nejpřesněji to pojmenovává a uvědomuje si také jeho vlastní možnosti v dané situaci.
S oblibou doporučuji tzv. Talíř zdravé mysli od Davida Rocka. Jedná se o sedm ingrediencí, které nám můžou pomoci s fyzickým i duševním zdravím. Je možné si ho vysvětlit i tak, že mít dobité baterky znamená mít dobitý mozek, zdravé myšlení. Jde o vztahy, ale také spánek a fyzickou aktivitu – tedy ať už přímo nějaké cvičení nebo třeba práci na zahradě. Pak je důležitý jak čas na koncentraci, tak na druhé straně taky na hru, kdy něco tvoříme, malujeme apod. Uvědomění si, co je tady a teď, přímo v ten daný moment bez nějakého hodnocení. A takovým největším otvírákem očí pro mnohé je zařazení nečinnosti.
Jak tobě osobně se daří servírovat těch sedm ingrediencí na svůj talíř?
Teď při koroně a dětech doma je to pro mě náročnější, ale i tak to mám na paměti každý den. Vnímám, že i když některý den nesplníme na cestě za tou svou vizí 100 %, tak je důležité udělat alespoň zlomek toho, co máme naplánované.
Je vždy lepší obrátit se na kouče nebo to lze zvládnout i svépomocí?
Když to dokážu sám, tak je kouč zbytečný. Když se ale stále dokola o něco pokouším a pořád to není ono, tak spolupráci s koučem vřele doporučuji. Můžete si tím totiž ušetřit spoustu času.
Služby Evy Weberové najdete na webu www.evaweberova.cz.
