Alena Dudová pomáhá vytvářet online kurzy nebo jiné formy vzdělávání a to tak, aby byly funkční a atraktivní. Jak na to, když jste odborníkem na své téma a rádi byste je předávali dál? Je důležitější pohled lektora nebo studenta? A jak to udělat, aby lidé z kurzu postupem času neodpadávali a skutečně jste je dovedli k výsledku? O to vše se Alena podělila v rozhovoru vzhledem ke svým dlouholetým zkušenostem se zážitkovou pedagogikou a learning designem.

Spousta lidí se přesunem do online prostředí snaží předat své vědomosti dál, právě třeba online kurzem. S čím se nejčastěji potýkají?

Setkala jsem se s častým problémem – mají spoustu nápadů, co by mohli ze své zkušenosti lidem předávat dál. (smích). Napadá je velké množství témat a v rámci nich ještě další množství obsahu. A tady je důležité podívat se na to z pohledu studenta – co nebo jaká část by člověku v jeho určité situaci nejlépe pomohla. A ideálně se ho na to přímo zeptat.

Je tedy klíčové dívat se na tvorbu online kurzu ne z hlediska mě jako lektora, ale z hlediska toho studenta?

Ano, je potřeba stoupnout si do pozice, ze které se dívá na ten problém on, obléknout si na sebe jeho boty, jeho kabát. Každý má nějaké své dosavadní zkušenosti, návyky, zlozvyky, svůj život. A u online kurzů platí, že se učíme a studujeme v podstatě na pozadí našeho každodenního života – naší práce, rodiny, dětí, teď dětí doma a podobně.

Všechny tyto věci proto musí lektor vzít v potaz. Nejen co člověk potřebuje, co mu nabízíme, kam se může posunout, co může změnit ve svém životě, ale i co běžně denně zažívá. Jestli má možnost studovat jen, když vyšetří 15 minut denně s nasazenými sluchátky na uších nebo si najde hodinu, kdy se posadí k počítači a řekne si hurá, teď do sebe budu investovat ten čas. Optika studenta je proto opravdu klíčová.

Měli by se tedy lektoři zaměřit na začátku spíš na obsah nebo na formu online kurzu?

Většina tvůrců kurzu už přijde s nějakou myšlenkou, protože se tématem zabývají, žijí jím nebo jej někde slyšeli. Ideálně už u svých vlastních klientů nebo publika, třeba na sociálních sítích. Pokud tomu tak není, tak je třeba ten nápad odnést mezi ty své potenciální studenty a bavit se s nimi a ptát se.

A ptát se jich rovnou i na tu formu? Jakým způsobem v online prostředí chtějí tento obsah předat?

Ano, forma by měla vycházet z toho, co ten člověk vůbec potřebuje, jaké má reálné možnosti. Proto je dobré se ptát: “Nejsou ty informace třeba servírované moc často? Nebo naopak málo? Jsou dobře rozložené v čase? V rámci toho týdne na kurzu, zvládáte to?”

Na druhou stranu lektor je tvůrcem kurzu. Každý kurz bude vždycky jiný a je to dobře. Lektor ve výsledku rozhoduje, kam toho člověka směřuje. Kam zrovna skrze ten jeho kurz má dojít a tento otisk by tam stoprocentně měl zůstat. Ve výsledku je to opravdu o rovnováze mezi tím, co lidé potřebují, a o čem rozhodne konkrétní lektor.

foto: Alena Dudová

Otisk osobnosti lektora

Předpokládám, že se do toho promítá, v čem je samotnému lektorovi dobře. Přece jen, když udělá kurz na míru studentům, ale nebude se v tom on cítit jistě, tak to taky nepovede k dobrým výsledkům, je to tak?

Ano, a navíc úžasnému a charismatickému lektorovi ledaskdo omluví, že zapomněl tu na nějaký materiál, tu na nějaký termín. Navíc se stoupajícím množstvím kurzů je opravdu důležité, aby se v tom konkrétním kurzu otiskoval styl konkrétního člověka. Aby si studenti mohli vybírat, kdo je povede.

A lektoři tak nesmí zapomínat sami na sebe. V kurzu je musí bavit ten pracovní čas strávený se studenty. To platí obzvlášť u osobnostně-rozvojových kurzů.

Když se vrátím na začátek. Co by tedy mělo být základem každého kurzu nebo vzdělávacího materiálu?

Poté, co mám představu, pro koho kurz tvořím, tak je důležitá představa, kam studenty nebo skupinu chci dostat. V tuto chvíli jsou v nějakém bodu A, místě odkud startují. Optimální je, když jsou všichni na podobné startovací pozici, protože jinak mohou mít odlišná očekávání a je třeba se každému věnovat více individuálně. A lektor musí vědět, kam ti lidé mají dojít, co je ten bod B. Cíl kurzu je, co budou studenti umět nebo jak se změní jejich život.

Ty to nazýváš učící cíle. Může to být aplikace poznatků skutečně do praxe nebo nějaká kvalitativní změna dejme tomu v uvažování? Dá se to vůbec nějak obecně pojmenovat?

Uvedu to na příkladu. Tématem kurzu může být třeba tvorba webových stránek. Pokud mám cíl definovaný, že si student vytvoří svou webovou stránku, pak ho k tomu vedu jinak, než když je cílem bavit se hypoteticky o principech tvorby webu, tvořit zadání, aby podle něj stránky někdo vyrobil, nebo probírat brand a hodnoty podnikání.

Hodně oblíbeným učícím cílem je momentálně odpoutávání se od našich dogmat, designování vlastního života. To je pro mě osobně velmi zajímavé téma, učit se testovat různé životní hypotézy, rozvíjet se. A bod, ve které je člověk designérem vlastního života, je třeba definovat. Je to daleko obtížnější, než pokud má být výsledkem webová stránka. Možná se lektor bude pohybovat v tom, že si student zmapuje své hodnoty a na základě nich učiní konkrétní kroky, aby se jeho život opravdu měnil. Nejen, že získá celou řadu svých aha a bude z toho nadšený.

Jsou tohle lektoři schopni ovlivnit už v průběhu kurzu? Jak optimalizovat kurz, aby docházelo u studentů k výsledkům?

Už v průběhu kurzu je důležité zaměřit se na přenos informací do praxe. Za každou aktivitou by si měl lektor ověřit, jestli ji ten člověk pochopil, jak to s ním rezonuje, a vyvolávat diskusi a interakci. Nemůže se spokojit jen s tím, že lidem předává informace.

Zahrnuje to samozřejmě i úkoly – teď vezměte obsah mého kurzu do svého života. V případě kurzu na vnímání a pozornost třeba intenzivně vnímejte 5 min přes své tělo. Na takových praktických malých úkolech, kdy si ty úkoly vytahuji z online prostředí do reálného života, můžu stavět změnu.

Pak je dobré tu změnu ještě ukotvovat – zpětnou vazbou, reflexí sám k sobě, na konci kurzu otázkami: Co ses naučil? Co používáš? Jak to budeš používat dál? Jak s tím budeš pracovat? Napiš nebo nakresli si to. Jde o to, aby to člověk měl v patrnosti. S tím vším je dobré si v online kurzu hrát.

foto: Alena Dudová

Zodpovědnost za výsledek

Interaktivita je důležitá i proto, že s časem klesá pozornost zaměřená na kurz. Jak se lektoři mohou vyhnout tomu, aby lidé z kurzu odpadávali v jeho průběhu?

Lektor i student má svůj podíl odpovědnosti. Lektor se snaží dělat malé části – délky kapitol, videí, lekcí tak, aby student u jednotlivého tématu udržel pozornost. Nejde ale univerzálně říct, jestli je to 5 nebo 10 minut. To samé se týká přehlednosti materiálu – jde o balanc mezi grafickou krásou a funkčností. Napomáhá také jasná struktura kurzu, kde je dobré opakovat i grafické prvky, aby člověk věděl, aha, to je úkol, protože ten vždycky vypadá takto a nebo aha, to je nová kapitola.

A ta strana studenta?

Na jeho bedrech je samozřejmě odpovědnost za vlastní výsledky, za to, jak přistupuje ke studiu. Tvůrci kurzů mohou jejich účastníky inspirovat, podporovat, nestavět jim překážky, nedělat jim to složitější. Ale je na jednotlivém studentovi, aby se tématu věnoval, vytvořil si prostředí, kde ho nikdo neruší nebo si psal třeba do kalendáře vyhrazené hodiny.

V tomto smyslu mě zaujala tvá pomoc s takzvaným sebeřízeným rozvojem. Co si pod tím představit?

To je úžasné téma, kterému se chci ještě více věnovat. Jde o to trochu strategicky přemýšlet nad tím, co se budeme učit a od koho, a to ve spojení s tím, co je nám vlastní, v čem jsme silní. V podstatě si sami řídíme svůj rozvoj.

Poté, co opustíme školu, nikdo nám nepředkládá žádný učební plán, přitom máme spoustu možností a často i pracovních povinností se vzdělávat. Ale kdo nám s tím pomůže, abychom nekonzumovali ohromné množství informací, které jdou jednou stranou tam a druhou stranou zase ven? Abychom se naučili svůj čas prioritizovat, věnovat se konkrétním tématům a věnovat se jim tak, že skutečně s nimi potom pracujeme, že se stávají součástí našeho života, naší práce, a to studium nás posouvá k dlouhodobým cílům a vizím. Je třeba si pomoci a plánovat to sám.

Co nám v tom může pomoci?

Zároveň takové sebeřízení ale nesouvisí jen s tím, že sama sebe uřídím kompetenčně, ale i to, že se poznávám, zjišťuji, co mi sedí, nebojím se zkoušet a dělat chyby. A to vede zpět k designu vzdělávání nebo kurzů. Musíme zkoušet, co je pro nás vhodné. Neexistuje totiž jediný design našeho života, který by nám byl šitý na míru.

V momentě, kdy mám stanovený cíl, co se chci naučit, jak poznám, že je nějaký online kurz dobrý, kvalitní?

To je těžká otázka. Jeden kurz může být skvělý a fungující pro jednoho a pro jiného zase vůbec. Základem je si říct, co od toho kurzu chci. Často v nás zarezonuje téma, ale nepotřebujeme se učit celý systém. V takový moment se můžu porozhlédnout třeba po jiných variantách, které jsou na trhu.

Dobrým ukazatelem jsou také zpětné vazby od lidí, kteří kurz absolvovali, ideálně co nejkonkrétnější. A pak také prozkoumat strukturu kurzu, jaké má kapitoly, zeptat se lektora, jak kurz bude probíhat, a vztahovat toto všechno na sebe – jak mi to vyhovuje?

Co třeba oblíbené kurzy probíhající v uzavřené facebookové skupině?

Mnoha lidem opravdu vyhovuje přijít do facebookové skupiny a tam si prohlédnout krátké video, chvilku zakomunikovat a jít si po svém. Přece jen to v dnešní době plní i sociální funkci. Ale pro někoho, obzvlášť v obtížném tématu, je naopak vhodnější vlézt si do prostoru pomyslné učebny, to znamená nějaké platformy nebo členské sekce na webu a tam se plně a v klidu soustředit. Každému vyhovuje něco jiného, proto i kvalitu kurzu musí vztahovat každý na sebe. A to se týká jak formy, tak obsahu.

Služby Aleny Dudové naleznete na webu www.eduda.cz.

O autorce: Jana Pokorná

Jana je zakladatelka magazínu. Dává v něm prostor úspěšným podnikatelkám, aby inspirovaly jiné ženy svými příběhy a sdílely užitečné know-how. Natáčí s nimi videorozhovory nebo připravuje články na vybraná témata. Využívá k tomu své zkušenosti z médií, kde působila jako televizní a online redaktorka. Wonline je proto také místem, kde si mohou ženy otestovat komunikaci směrem k veřejnosti, a zároveň tak udělat krok do větších médií.