Helena Hrachová ukazuje cestu k vědomému uzdravování – ať už je to v situaci, kdy hledáte svou ztracenou sílu, sebehodnotu nebo když onemocníte. Sama si prošla cestou od diagnózy závažné nemoci až po uzdravení a nyní nabytou sílu i zkušenosti předává dál. Můžete se u ní inspirovat nejen v dnešní době, kdy mnozí zažívají strach z nemoci nebo jsou s ní přímo konfrontováni.
Co je to vlastně nemoc? Proč jsme někdy zdraví, a jindy ne?
Vnímám nemoc jako příležitost, osobně i jako dar, ale především jako upozornění. Když jsme nemocní, sešli jsme z cesty své duše. Něco nás přichází upozornit, že neposloucháme svůj vnitřní hlas, který klepe na dveře a chce nám něco říct. Někdy doslova buší, ale my přesto děláme, že ho neslyšíme. A často ignorujeme i své tělo, které nás volá přes určité symptomy, abychom si ho všimli. V podstatě, abychom si všimli nás samotných.
Působí to trochu dojmem, že si nemoc způsobujeme my sami, je to tak?
Stává se mi, že ženy, se kterými pracuji, mají pocity viny, že si onemocnění způsobily samy. Ale vědomé uzdravování není sebeobviňování, není o tom, co a jak jsme udělali v minulosti. V tu dobu jsme život nějak žili. Ale to nejsou chyby, vnímám to jako určité lekce a příležitosti ke zpracování, transformaci, k tomu uzdravit se.
Ty to nazýváš vědomým uzdravováním, co si pod tím lze představit?
Vědomé uzdravování vnímám jako převzetí zodpovědnosti za svůj vlastní život. I když je to někdy nepohodlné a nelíbí se nám to, tak to je cesta ke zdraví. Jde o chvíli, kdy přestaneme ukazovat ven, stěžovat si, obviňovat, a podíváme se dovnitř, do toho svého zdroje. Je to ta chvíle, kdy přestáváme hrát roli oběti, kdy se už nevymlouváme na těžké dětství a na lidi kolem nás, ale přes volání těla chceme změnu.
Ženy mi často říkají, že už potřebují žít jinak, že už je tam takové to: Dost, to už nechci, potřebuji se na to podívat z jiného úhlu. Už se tak nechtějí cítit. Potřebují dostat ty věci do vědomí. Zachytit myšlenky a podívat se jinak na sebe, na tělo, na mysl, na to, kým opravdu jsou. Základ zdraví je uvědomění, to je ten první krok.
Přicházejí za tebou ženy častěji v situaci, kdy už u nich propukla nějaká nemoc v té fyzické rovině, nebo v situaci, kdy cítí nějaké náznaky, není jim dobře třeba i psychicky?
Krásně jsi vystihla obě ty skupiny. Hlavně dříve se na mě obracely více ženy, které už řešily nějakou nemoc, často i těžší. Kdy je už třeba dlouhodobé bolesti dohnaly k tomu, aby se sebou začaly něco dělat. Ta druhá skupina žen, dnes už ta častější, jsou ženy, které mají bolest těla, ale i bolest duše. A zároveň tuší, že to spolu souvisí.
Foto: Helena Hrachová
Zdraví je o sebepřijetí
S jakými problémy se na tebe ženy obrací?
Jsou to často úzkosti, strachy – z nemoci, z budoucnosti, z chyby, z nedostatečnosti, z reakce okolí. Nebo mají otázky, jak pracovat s myslí nebo jak dát sebe na první místo. Často se na mě obracejí ženy, které se necítí dobře ve svém těle, které vědí, že když se řekne sebehodnota nebo sebepřijetí, jsou to slova, která se jich přímo dotýkají. A také, že úzce souvisí s tím jejich zdravím.
A potom jsou to samozřejmě také ženy, které trápí většinou už chronické obtíže nebo mají nějakou diagnózu, ale přitom vnímají, že to mohou mít jinak, jen neví, jaké udělat ty první kroky.
Jakým způsobem je tedy vedeš v takových situacích?
Spousta žen se potýká s tím, že nemá o svých potížích ani komu říct. Proto je nejdříve vyslechnu. Vytvářím jim bezpečný prostor, kde se mohou otevřít, a velmi často se tak děje. Vnímají můj přístup jako láskyplný, takže řeknou, co je trápí, co je bolí, a já dokážu za jejich slovy vycítit důležitá témata.
Pracuji s tím, co říkají, vnímám sílu jejich slov a jsem pro ně takovým zrcadlem. Všichni totiž často říkáme věty a slova, která si ani neuvědomujeme. Já je slyším a říkám jim je zpátky, ukazuji jejich význam. A přichází údiv a zároveň okamžitý posun, protože odhalujeme ta zákoutí a proměňujeme to, co dříve nazývaly jako problémy, v dary a příležitosti.
A děje se to přes meditace, které tvořím na míru, přes různé techniky propouštění a odpuštění a podobně.
Jak v sobě můžeme najít sílu říct: “Stop, takhle to nechci”. Jak přestat poslouchat, ty to nazýváš, destruktivní myšlenky v naší hlavě?
Jako úplně první krok je dovolit se zastavit a udělat si prostor – být jen pozorovatelem. Učím ženy, aby si vytvářely mezeru mezi jednotlivou myšlenkou a emocí. Aby tam nebyla okamžitá reakce, kterou se necháme vtáhnout do situace. Ale po zastavení přichází hned na řadu pozornost.
Často používám práci s tělem, abychom se dostali právě z mysli, která pořád jede. Stačí si položit ruku na srdce nebo pracovat vědomě s dechem. Takto ženy postupně propouštějí, co už nepotřebují. Zbavují se těch batohů zátěže, toho musení a všeho, co si tam ať už vzděláním, výchovou nebo samy prostě naložily.
Jaké další techniky používáš?
Pracujeme s psaním – ženy si zaznamenávají, co jim jde hlavou. Je velmi mocné si svá uvědomění zapsat, protože se k nim můžete vrátit. Zapisují si i ocenění, věci, kterých si na sobě dříve nevšímaly. V podstatě je pořád vedu k jinému úhlu pohledu. Trénujeme společně otevřenost k sobě samým, autentičnost svého projevu. Učím je pojmenovávat, co teď pro sebe potřebují, co jim může udělat radost.
Používám s ženami takovou hodně silnou větu: “Srdce moje, dovol mi, prosím, prožít mou důvěru v život.” Ženy jí oslovují samy sebe, jdou přímo ke zdroji, je tam to dovolení, je tam ta nesmírně důležitá důvěra v život, která je opakem strachu.
Strach z nemoci
Foto: Helena Hrachová
Strach je velké téma, obzvlášť v dnešní době. Jak se s ním dá pracovat?
I tady je to o zastavení se a uvědomování, že myšlenky, které způsobují ten strach, nejsou mnohdy moje, že je to třeba program mých rodičů. A také, že je v pořádku to, kde se teď nacházím. To je přítomnost. Teď jsem tady. Mluvíme k ženám a všechno je v pořádku. Jsme teď, tady, spolu.
To jsou takové malé věci, ale většinou je nemáme vědomé, děláme věci na autopilota, nevěnujeme jim pozornost. Řešením je stále se stavět do role pozorovatele: Co se mnou teď dělá ta situace, která se děje? Jaká myšlenka mi jde teď hlavou? Je to moje myšlenka? Kdy jsem jí uvěřila? Mohu si ji zapsat? Týká se opravdu toho, co je teď? Nebo už jsem zase v pocitech viny v minulosti nebo už zase rozjíždím své myšlenkové konstrukty a obávám se toho, co s největší pravděpodobností nenastane? To jsou takové malé fígle, ale zároveň velmi účinné postupy, které fungují, když se opakují.
Jak dlouho je třeba pracovat na různých přesvědčeních, které člověk má, aby pocítil změnu?
To je velmi individuální. Ale když vezmu konkrétní příklady mých klientek z poslední doby, tak třeba paní z VIP programu K sebehodnotě s lehkostí aneb stojím za to, už na první naší společné dvouhodinovce měla tak silné aha momenty, že se krásně ukázalo, jak stačí někdy pootevřít dveře, pootočit klíčkem, odhodit jednu z vrstev a říct si, že to je přece ono.
Na druhou stranu se setkávám i se ženami, které jsou zatvrzelejší ve svých programech, mají uzavřenější srdce, mají vysokou míru nedůvěry v sebe, a s nimi je potřeba si více povídat. Často je pro ně inspirující můj osobní příběh, díky kterému se otevírají jinému způsobu myšlení a prožívání. Jakékoliv “přecvaky” bývají nesmírně silné a léčivé.
Co bylo pro tebe samotnou impulzem věnovat se tomuto tématu?
Mým spouštěčem byla nemoc – v roce 2015 mi byla diagnostikována rakovina lymfatických cest a já jsem velmi brzy věděla, proč tato nemoc přišla zrovna ke mně. Pocítila jsem, jak jsem už měsíce před nemocí necítila ve svém životě radost, dlouhodobě jsem na sebe kašlala a nežila svůj vlastní život. A když takto sejdeme z cesty své duše a nevšímáme si drobných varovných signálů těla, tak ono přijde s něčím razantnějším. A to se mi právě stalo.
Já ale vnímám svou nemoc jako veliký dar. Byla to zlomová životní situace, moje příležitost otevřít mou netušenou sílu. Když jsem podstoupila léčbu a lékaři za pár měsíců přišli s podezřením, jestli se nemoc nevrací, tak jsem učinila své základní životní rozhodnutí: Jsem zdravá – v tom přítomném času, a úplně jsem cítila, jak teď nebo nikdy a jak má síla narůstá. A od té doby se ta síla stále zvyšuje, neustále rozvíjím tuto svou zkušenost a předávám ji i dál.
Momentálně ji předáváš i v online kurzu “Nemoc přichází, aby nás uzdravila”. Pro koho je?
Kurz je mou srdeční záležitostí, protože je velmi transformační. Předávám v něm své vlastní tipy z cesty nemocí, z cesty uzdravování až k uzdravení. Je pro všechny ženy, které řeší nějaké zdravotní problémy, ať už jim říkáme malé nebo velké, a neví, co jim jejich tělo chce říct. Je také pro ženy, které mají právě z nemocí strach a chtějí si zachovat vlastní sílu a zdraví.
Je to kurz o změně a nastavení mysli. Vnímám jako důležité umět zpracovávat emoce, a to i ty v nás dlouho uložené, abychom si nedělali z těla skládku, protože právě z toho často vznikají nemoci. Kurz je o důležitých životních rozhodnutích, o síle věřit si a mít se ráda. I když se o tom pořád mluví, tak ne všechny to bereme za své a řídíme se tím. Přitom sebeláska je zásadní právě v uzdravování.
Služby Heleny Hrachové najdete na webu www.helenahrachova.cz.
