Sebeláska nebo sobectví? Čtyři ženy sdílí, jak utvářely vztah k sobě samým

Jak poznat, jestli jste sebestřední nebo se zdravě milujete? Jste sobečtí, když naplňujete své potřeby, či jdete za svými sny? Nebo se milujete tolik, že následování vašich snů je jen důsledkem této velké lásky k sobě? Hranice mezi sebeláskou a sobectvím může být velmi tenká. Jak vztah k sobě samým utvářely čtyři ženy, které se tímto tématem zabývají i v jejich profesním životě, sdílí ve vyprávění.

Nejvyšším aktem sebelásky je jít za svými sny a plnit si je

„Sobectví je nechat naplňovat své potřeby lásky, citu, podpory aj. ostatními. Sebeláska je naplňovat si je sama, podpořit se, milovat se bezpodmínečně, hladit se, být k sobě laskavá, přijímat se,“ říká Dáša Vorlová, emoční terapeutka, průvodkyně žen za úspěchem, ať v podnikání, vztazích či rodině. A vypráví z vlastní zkušenosti:

„Hlavně nebuď sobecká! Co tato věta může znamenat pro dítě ve třech, pěti, sedmi či deseti letech? Určitě něco špatného, něco, co se nesmí, nemá, nenosí, nedělá. Jedna věta, kterou slyší od těch dospělých polobohů – rodičů a učitelů, může změnit celé vnímání jeho světa. Přemýšlí, jestli je opravdu to, co dělá, tak sobecké?

Já jsem empatická a umím nacítit potřeby ostatních, vím, co potřebují po emoční stránce, cítím jejich bolesti, příčiny i léčbu. A sebeláska byla to jediné, co by mě jako dítě zachránilo. Neztotožňovala bych se s ostatními, nepřizpůsobovala se na úkor sebe, nešla bych přes své hranice, nesnažila se vyhovět všemu a vždycky, nezachraňovala bych. Ale nikdo mě ji nenaučil. Protože se to nenosilo a zaměňovalo za sobectví. A tak jsem si na to musela přijít sama.

Abych se jako dospělá vymotala z tohoto neustálého zavděčování, přizpůsování, ubližování si, vinění se, potřebovala jsem najít sebelásku. Popsat si, co je a není sobectví a ochutnat svůj sebeláskový lék.

Zjistila jsem, že láska, a tedy i sebeláska, pochází ze srdce. Že když je cokoli se mnou, s mou duší, srdcem tělem, v souladu, jsem oprávněná to mít, zažít, prožít.

Čím víc si toho dám sama, tím víc dostanu od okolí. Bezpodmínečně, bez tlaku a vynucování. Podle mě je nejvyšším aktem sebelásky jít za svými sny a plnit si je,“ uzavírá příběh Dáša, pro kterou jsou sebehodnota, naslouchání si či sebeláska top tématy i v její profesi.

Klíčem k sebelásce je nechat se vést svými emocemi

„Sebelásku vnímám jako stav, kdy nezradím své já. A rozhodně se nejedná o sobectví, ale spíš o naslouchání sobě samé, svým potřebám,“ popisuje Hanka Burešová, průvodkyně žen na jejich cestě osobní transformací. Díky terapiím a mentoringu jim pomáhá navázat spojení s jejich duší, vyléčit bolest a dovolit si zářit.

„Ve svém životě jsem se kdysi potýkala s depresemi. Ačkoliv to bylo velmi náročné, nyní jsem za tuto zkušenost vděčná. Protože díky nim jsem se vydala na cestu sebelásky. Učila jsem se vnímat své pocity a řídit se tím, co mi říkaly.

Například vztek nechtěl škodit, ale chtěl mi pomoci nastavit si hranice. Smutek zase signalizoval, že jdu ve svém životě špatně.

Nechat se vést svými emocemi je podle mě klíč k sebelásce a ke šťastnému životu. Pokud naslouchám všem pocitům, i těm zdánlivě nepříjemným, pak se můžu dozvědět hodně. Mohu se naučit říkat ne, mohu se jich zeptat, co je právě teď potřeba, aby mi bylo líp.

Pouze já jsem zodpovědná za to, jak se cítím. Často za mnou chodí maminky, že jsou vyčerpané, smutné a frustrované. V maratonu každodenních povinností zapomněly na radost a na sebe. A zároveň mají obavy, co předají svým dětem.

Přitom by stačilo tak málo – dát sebe na první místo. Tím můžeme našim dětem dát to nejlepší. Protože jim ukážeme, co je opravdu důležité. Milovat se a naslouchat si. Dělat si radost a žít teď, ne až pak.

Kolik radosti zažíváte ve svém každodenním životě vy? Kolik času máte na to, co vás naplňuje? Jaké zažíváte pocity? Nechte se jimi vést, myslí to s vámi dobře,“ nabádá Hanka.

Když toužíš, cítíš a vnitřně víš, je to šepot milující duše

„Moji rodiče vlastnili restauraci, dřeli tam jak koně, měli k tomu další práce, nespali, nejedli, roky ji nezavírali ani po operaci, nutili nás pracovat už jako děti pro blaho rodiny a uspokojení zákazníků. Ceny byly na nejnižší možné lince, aby je lidi nepomluvili, že si chtějí vydělat. Prostě klasický přístup, že když vyhovíme, budou nás mít rádi. Tam začala moje pouť za sebeláskou,“ sdílí světlonoška a neo-vědma Klára Skálová. Jako detektorka pravdy prozařuje temné chodby nevědomých sklepů a jako GPSka vede k pokladům v nich skrytých.

„Utekla jsem. Dlouhé roky byly plné cest do zahraničí, těžké dřiny, souběžných zaměstnání i vztahů, šetření, rolí, bolavých úsměvů a nechtěných činů. Rozum byl šťastný, ale já ne.

Byla jsem zoufalá, potlačená, nemocná. Netušila jsem, co mám ráda, jak chci pracovat, co umím, jaké mám dary, ani proč tu jsem. Měla jsem pocit, že nemám na sobě co milovat, zato důvodů k nenávisti bylo mnoho. Rozhodla jsem se ale, a to byl bod obratu,“ vzpomíná Klára.

Sobectví a sebeláska podle ní mohou mít stejné znaky. Jaký je tedy mezi nimi rozdíl? „Existuje kompas pro určení rozdílu mezi sebeláskou a sobectvím. Pokud něco musíš nebo chceš, buď si jistá, že je to hlas Ega, tedy sobectví. Když ale toužíš, cítíš a vnitřně víš, je to šepot milující duše,“ uzavírá Klára.

Sebeláska uzdravuje

„Ještě poměrně nedávno jsem sebelásku vnímala jako něco, co se mě netýká. Přece nejsem sobecká. Přesto mě z toho mé tehdejší okolí často obviňovalo. Jen mi to zrcadlilo, že je něco špatně, že na sebe vůbec nemyslím, natož, abych se měla ráda a dávala si přednost před ostatními.

Měla jsem spasitelský a samaritánský komplex a nesla na bedrech tíhu celého světa, až to ta bedra nevydržela, a já nastoupila na cestu k sobě,“ vypráví Andrea Jandová, intuitivní terapeutka, která pracuje se svými klientkami pomocí rituálů a vizualizací na znovuobjevení jejich darů a talentů, na jejich aktivaci a projevení ve hmotě. Je také přechodnice resp. specialistka na přechodové rituály.

Dnes se na ni obrací klientky s tématem sebelásky a Andrea vnímá, jak se její postoj vůči tomuto tématu mění. „Já dozrávám a nastavuji si své hranice a sebe dávám na první místo, a tím rostou i mé klientky. Má Duše se raduje a uzdravuji tak sebe i své okolí,“ říká a přidává tip na praktické cvičení:

„Představte si, že máte všechen čas světa jen pro sebe. Co byste udělali pro svou mysl, tělo, Duši? Co byste věnovali své nejlepší kamarádce? To teď věnujte sami sobě. Zapište si do rodinného kalendáře, co byste chtěli právě vy. Něco malého můžete změnit každý den, nastavit si hranice, udělat něco pro sebe, usmát se,“ vyzývá Andrea.

Kde je pro vás hranice mezi sebeláskou a sobectvím? Daří se vám bezpodmínečně se milovat? Nebo vám v tom stále něco brání? Podělte se v komentářích na facebookové stránce magazínu.