Některé z nás jsou matkami, všechny jsme dcery. Jaké to je, když máma není tím bezpečným přístavem bezpodmínečné lásky a přijetí? Jak může narušená rovnováha z dětství ovlivňovat dospělý život? Tři ženy sdílí své zkušenosti a zároveň odpovídají na otázku, co s tím?

Klíčové je pochopení a odpuštění

Maja Bourková

„Nejen v roli kouče jsem vyslechla mnoho různých příběhů, od idylického krásného vztahu matky a dcery, přes soupeření na poli ženskosti až po zneužívání vlastního potomka pro zisk nebo snadnější život,“ říká Maja Bourková, rozmotávačka myšlenek a osobní průvodkyně podvědomím.

Sama se svou mámou měla komplikovaný vztah. „Absence blízkosti a pocitu bezpečí spolu s vědomím, že nemáte za kým jít, když potřebujete být vyslyšeni bez soudu a mentorování – tohle jsou moje klíčové vzpomínky na mámu. Nicméně věřím, že mi byla matkou tak nejlépe, jak v danou chvíli byla schopna. Vzhledem k okolnostem jsem ráda i za těch pár chvil společné radosti, které si pamatuji. A i kvůli své vlastní, dnes už dospělé dceř pracuji na uzdravení naší ženské rodové linie,“ vypráví.

Jednou z klíčových věcí pro takové uzdravení je podle Maji pochopení a odpuštění. „Třeba už proto, že ve snaze neopakovat mnohdy fatální chyby ve výchově u svých vlastních potomků často sklouzneme k druhému extrému,” upozorňuje na jeden z příběhů jejich klientek:

  • Přišla za mnou mladá žena, maminka dvou dcer ve věku kolem 10 let, s pocitem totálního přetížení a kritického nedostatkku času na sebe a vlastní zájmy, o odpočinku ani nemluvě.
  • Poměrně rychle jsme rozklíčovaly původ aktuálního nastavení v rodině. Rodiče této ženy ji jako malou ponechávali často odkázanou samu na sebe, bylo pro ni samozřejmé zajišťovat si nákup nebo vaření, sama se učit i trávit volný čas.
  • U svých dvou dcer se pevně rozhodla, že takhle ne. Výsledkem ovšem bylo, že svoje děvčata téměř nezapojovala do péče o domácnost, a dcery naopak od malička braly jako samozřejmost, že jsou v rodině na prvním místě a vůbec se neřeší zájmy a potřeby maminky.
  • Teprve až fyzické i emoční zhroucení vedlo mladou ženu i obě děvčata k uvědomění, jaká je doma situace. Domluvily jsme se na malém experimentu, jak obě dívky zapojit do domácích prací, ukázat jim, kolik času a energie to skutečně stojí, a získaný volný čas využívá tato mladá žena k pozvolnému návratu ke svým koníčkům, které ji dříve naplňovaly energií a radostí.
  • Nutno dodat, že se postupně narovnává vztah k sobě samé i s dcerami navzájem. Stoupnout si zpátky do své síly a určit si hranice mívá často daleko větší přesah, než bychom na začátku mohli doufat.

Dopřejme sobě, svým matkám i svým dcerám rovnováhu v našich vzájemných vztazích. Narovnejme, co můžeme ovlivnit a co se nás přímo týká, a propusťme vše, co už v těchto vztazích neslouží. Buďme svým dcerám živým příkladem svobodného partnerství – ani služky, ani samovládci,“ uzavírá Maja.

Hlavní je láska, trpělivost a důvěra

Zoja Fialová

„Jako jakýkoliv jiný vztah se musí i ten matek a dcer začít budovat již od samého začátku,” myslí si kraniosakrální terapeutka Zoja Fialová. Znamená to podle ní, že děti musí mít hranice, aby se cítily v bezpečí. Zároveň musí pociťovat lásku a důvěru.

„Musíme tu pro ně být při všem co prožívají – úspěchy i starosti a bolístky. Neznevažovat dětské trápení a problémy. I když nám samotným přijdou zanedbatelné, pro ně jsou v tu chvíli životně důležité. Měli bychom proto naslouchat a podat pomocnou ruku,“ říká Zoja.

Je podle ní také důležité přispěchat s radou, jak byste to na jeho místě udělali vy, ať má dítě možnost se rozhodnout, jak reagovat. Také bychom měli jako rodiče vždy dodržet dané slovo – neslibovat něco, co nejsme schopni splnit.

„Čím starší jsou, tím méně nás vyhledávají a dávají nám najevo, že nás nepotřebují. Ale i v tuto dobu je musíme podržet. Potřebují nás víc, než si myslí. Samy se hledají a u nás, v našem klidu a náruči se mohou vyplakat či opřít. Celou dobu je také potřeba s nimi mluvit a hlavně naslouchat. Ale nebojte se, hlavní je láska, trpělivost a důvěra. To co vidí u vás, budou implementovat i do svého chování,” uzavírá.

Matka a dcera – brána k bráně sedá?

Radka Kolínová

„Vaše matka je branou, kterou jste přišli na tento svět.  Ona pro vás stvořila vaše fyzické tělo. Dýchala za vás. Zahřívala vás. Vyživovala vás. Vztah matky a dcery je ale požehnáním i prokletím zároveň,“ říká Radka Kolínová, která ukazuje ženám, jak být zdravé, šťastné, vitální a také jak se radovat ze života bez ohledu na věk a minulost.

Sama svou matku dlouho nechápala: „Říkala mi, počkej, až budeš mít sama děti. Zlobilo mě to. Měla jsem pocit, že mi brání žít. Když jsem se sama stala matkou, pochopila jsem. Ano, a tak i já dnes stojím a vnímám výčitky mé dcery, že jsem udělala to a ono, když byla malá. Že jí bráním žít. Bolí mě to. Spolu s tou bolestí cítím, že vše je v naprostém pořádku,“ sdílí.

Role matky to s sebou totiž podle ní přináší – dělat chyby, způsobit druhému bolest, i když nechtěně. Odpustit sobě i druhému. Milovat tak, jak dovedete. „A tak říkám své dceři, počkej, až budeš mít sama děti. A dcera se zlobí,,“ pousměje se Radka a zve vás k jedné hře:

  • Zavřete oči a představte si bílé plátno před očima a na to plátno pozvěte představu, aby se vám vaše matka ukázala jako brána. Dovolte si to. Jak ta brána vypadá? Je zdobená nebo obyčejná? Má nějakou barvu? Co je okolo ní?  Dejte si načas. Zkoumejte detaily té brány, kterou jste přišla na svět.  Co při tom cítíte?
  • Co kdybych vám řekla, že ta brána je přesně taková, jakou jste potřebovali, abyste se díky ní mohli narodit tady na Zemi?  Z milionů různých bran jste si vybrali právě tuhle jednu jedinou.

„Toto uvědomění mě vždycky naplní úžasem a vděčností.  Každé ráno děkuju své matce, že jsem díky ní tady. Jaké si to tady udělám, to už je můj příběh,“ uzavírá Radka.

Jaký je váš vztah s matkou? Odráží se ve vašem současném životě? Pracujete na něm? Podělte se o své zkušenosti v komentáři na facebookové stránce magazínu.